|
|
Komentáře a úvahy:
Všichni tam nemusí
 2. 1. 2003, Daniel Vondrouš
Těší mě, že diskuse vedená o problému ekologické politiky a ekoaktivismu potvrzuje pestrost názorů uvnitř ekologického hnutí – tedy jeho hlavní sílu. Chtěl bych svou troškou přispět k vyvrácení dojmu, že na straně kritiků překotného vstupu ekologických aktivistů do jedné politické strany stojí především anarchisté obávající se o zbourání obrazu nepřítele, nemorální lidé strachující se, že je od koryt vytlačí ti morální, případně lidé, kteří mají osobní nevyřízené účty s Jakubem Patočkou.
Nepovažuji se za příslušníka ani jedné ze zmiňovaných skupin. Sám jsem nikdy v žádné straně, natož ve veřejné funkci, nebyl. Když jsem před několika lety začal pracovat jako poslanecký asistent Libora Ambrozka, vyřešil jsem svůj potenciální střet zájmů přerušením svého aktivního působení v ekologickém hnutí.
Možný střet zájmů mezi souběhem veřejně prospěšné práce občanského aktivisty a úředníka či politika samozřejmě nelze ani vzdáleně srovnávat s klasickými případy střetu zájmů politiků či jejich rodinných příslušníků ve správních a dozorčích radách různých podniků. Přesto je významný přinejmenším pro řadu lidí, kteří nevěří politickým stranám, ale konkrétním občanským sdružením ano.
Nesouhlasím s odsouzením - oč kategoričtějším o to hloupějším – ke zmanipulovatelnosti „každého, kdo se dostane do parlamentu“. Zmanipulovatelný je pochopitelně i „řadový“ učitel, úředník či ekologický aktivista. Některé kritizované jevy ve „vysoké“ politice navíc přímo nevycházejí z veskrze zkažené morálky jejích aktérů, ale z logiky politického soupeření. Pomyslná „hranice“ mezi občanskou angažovaností a stranickou politikou obecně odděluje oblasti s jinou přirozenou motivací. I když se na ni nelze zcela spoléhat, přeci jen poněkud usnadňuje orientaci. Proto je, myslím, rozumné ji zachovat jako zřetelnou, byť mnohem prostupnější než dosud.
Nejčastěji se s touto „hranicí“ setkávají občanské spolky na ochranu lidských práv či některé ekologické organizace (např. Hnutí DUHA, Arnika, Děti Země, Greenpeace), které hájí veřejný zájem i v konfliktu s politiky a veřejnou správou. Proto ji také vnímají nejcitlivěji.
Svůj význam má ale také pro politické strany. Zejména pro ty, které usilují o zvýšení své důvěryhodnosti m.j. i tím, že občas přijmou za svá konkrétní řešení, programové návrhy či dokonce konkrétní občanské aktivisty, kteří se k překročení hranice mezi občanským a stranickým aktivismem odhodlají.
Pro Stranu zelených (SZ) je v nynější situaci takovéto posílení důvěryhodnosti naprosto klíčové, navíc bez přílivu nových lidí je její přerod v moderní slušnou stranu vpodstatě nemyslitelný. Její členové – zejména ti noví - tedy pochopitelně nemohou objektivně hodnotit případná rizika negativních dopadů na ekologické hnutí. Ať už možné snížení důvěryhodnosti ekologických organizací díky setření výše zmíněné „hranice“ či oslabení jejich výkonu v důsledku případného odchodu klíčových lidí do politických funkcí.
Dovedu si představit i jiné – také logické a naprosto legitimní – střety zájmů. Hlavním nástrojem politické strany je volební zisk a následné prosazování jejích členů do klíčových míst ve veřejné správě. To vyžaduje určitou taktiku, strategii (včetně spolupráce s koaličními partnery) a také vnitřní sounáležitost. Pokud tedy kupříkladu Strana zelených překročí hranici nutnou pro vstup do parlamentu a uzavře vládní koalici s jednou či více silnějšími stranami, bude moci požadovat jedno či dokonce (při velkém zisku hlasů) i dvě ministerská křesla. Zákonitě bude usilovat o post ministra životního prostředí. Členům SZ – přinejmenším těm významnějším – zřejmě nezbude, než postupovat stejně jako jejich političtí protivníci, tedy chválit vlastního kandidáta a napadat jeho konkurenty.
Ekologické organizace naopak nejsou svázány logikou politické soutěže. Mohou proto objektivně a věrohodně srovnávat a hodnotit chování jednotlivých politiků a jejich stran.
Podobný soud, který se pokusí veřejně vyslovit představitel politické strany, ovšem stěží může být považován za nezaujatý. A to i kdyby dotyčný zároveň působil v pěti ekologických organizacích. Bude-li navíc takto vystupovat dostatečně úporně, vážně tím poškodí pověst všech svých kolegů.
Přechod některých ekologických aktivistů do úřadů veřejné správy i do politických stran považuji za užitečný. Ekologickému hnutí nejspíš nezbude, než se smířit i se ztrátou části svých nejlepších lidí. Chtěl bych jen, aby byl brán opravdu vážně - jako přechod, nejen jako podepsání další petice.
A ty, co jej ještě neuskutečnili, vyzývám – proboha, neodcházejte všichni. Schopné, slušné a věrohodné ekologické aktivisty potřebuje také ekologické hnutí. Jen tak může dál plnit svou nezastupitelnou roli.
Daniel Vondrouš
t.č. tajemník ministra životního prostředí
psáno pro Sedmou generaci a Econnect
|
|
|
|
|
